Příběh podzemní továrny na Benešovsku se začal psát v roce 1942, Čechy byly už dávno pod nadvládou Německé okupační armády a na Benešovsku se ještě v témže roce začal budovat na přímí rozkaz velitele SS prostor pro gestapo.
Během několika dní byla vyklizená ohromná plocha. Lidé, kteří v prostoru doposud žili, tak byli násilně odsunuti. Na vystěhování dostal každý z nich necelé dva dny a lidé se museli odsunout ke svým příbuzným a známým do nedalekých vesnic. Do dvou dnů byl prostor sahající od Benešova u Prahy, po Olbramovice a Štěchovice totálně vyklizen. Po té jednotky prostor ohraničily a neprodyšně uzavřeli - kdokoliv by sem pronikl měl být okamžitě bez soudu popraven. Do prostoru se mohli lidé podívat jen jako vězni, pracovníci se zvláštním povolením a nebo pokud dostali pozváni od důstojníků SS.
A právě z výpovědí těchto civilních pracovníků se zvláštním povolením, se dozvídáme v současné době asi nejvíce informací.

Svědectví pana Č. z Tožice:
"Pracoval jsem dříve jako železničář na zastávce Tožice, která ležela na samotné hranici s tímto prostorem. K práci, jsem musel mít speciální povolení přímo z Říše a svou rodinu jsem musel mít daleko odtud, protože by byla velmi ohrožena.

Zastávka zde vlastně neměla skoro žádný úkol, vlaky sem moct jezdit nemohli. Na druhou stranu ke konci války se tady vlaky skoro ani netrhly. Po celý týden sem po dobu 24 hodin směřovaly samý plně naložený vlaky ze všech koutů Čech a také přímo z Berlína. Vojáci zde neúnavně vykládali ve třech směnách bedny a ty vozili kamsi do lesa, zhruba po 30 minutách se automobily otáčely a vracely se pro další a další bedny. Co bylo v bednách netuším, ale vím. Že jeden z vojáků do jedné bedny nakoukl a už ho nikdo od té doby neviděl."

Svědectví pana S. z Drachkova:
"Za války jsem se hodně moc organizoval v odboji a to se moc nevyplácelo. Ve 20 letech jsem byl zatčen a měl jsem být odsouzený na smrt. Ještě před tím, než jsem byl transportovaný do vyhlazovacího tábora. Tak mě vojáci SS odvedli na statek Bezejovice, kde jsem měl pro ně zazdít chodbu, která dříve byla ve sklepení dřívějšího zámečku. To měla být má poslední zednická práce a tak jsem si to náležitě užíval. Pracoval jsem pomalu a pořád si vymýšlel co je potřeba pro ještě lepší maltu. Pracovat jsem mohl vždycky v noci. A právě v noci jsem slyšel z podzemí jakési dunivé zvuky, jako by zde pracovalo několik obrovských strojů najednou.

Pokaždé, když se přiblížila půlnoc, tak se země skoro otřásala a svítilna, která zde byla se téměř na několik minut vypnula."

Prostor si jednotky vybraly z důvodu svého specifického položení. Bylo zde hodně hustých lesů a podzemních prostor pocházejících ze středověkých let a z let minulých, kdy se zde hodně těžilo.
Z výpovědi důstojníka SS, který zde za války sloužil (v současnosti vysloužilec Cizinecké Legie) se dozvídáme, že prostor byl také hodně upraven. Nejvíce se prý vojáci zaměřili na zámeček "Bezejovice" a okolí. Byla zde vybudována jakási továrna, která byla propojena s podzemním úložištěm a středověkými chodbami. Zde se mělo údajně pracovat na tajných zbraních Nacistického Německa (zvukové dělo, Vril I. a II., Haunobeu III., V1 a V2). Myšlenku vytvořit takové zbraně nalezl Himmler a Hitler ve Starém zákoně a také mytologii Indických a Tibetských národů. Statek nebo také továrna Bezejovice je označena v pramenech SS pod názvem "Bezejovice 42".
Hlavní vstup do továrny byl podle dalších výpovědí vojáků SS přímo ze sklepení Bezejovického zámečku. A další vstupy lze nalézt v nedalekém lomu na stříbro. Bohužel zub času zde už napáchal hodně škod, a tak vstup do těchto prostor je velmi nebezpečný.

Do podzemní továrny se dříve sestupovalo speciálním vchodem, který byl vytvořený na místě dnešního betonového jezírka. Tam byl hlavní vchod, který byl dokonale střežen vojáky. Tento vchod se úzkou chodbou napojoval na dnešní sklepení a po mírné pravotočivé zatáčce se jedinec octnul u schodiště a výtahu, který vedl přímo do nitra továrny.
Ke konci II. světové války nacisti věděli, že musí veškeré své plány, poklady a prototypy skrýt před dobyvateli pro své budoucí potomky. A tak okamžitě na místě vchodu vzniklo malé betonové jezírko, kolem bylo zasazeno několik stromů a keřů a prostor tak vypadá jako přírodní.
Každý badatel si však zde spojí dvě a dvě dohromady. Stačí se jen podívat na rozložení stromů a keřů kolem jezírka. Jezírko leží uprostřed malého pentagramu vytvořeného z přírodního materiálu a na stromu, který se nachází nedaleko jezírka je vyrytá jakási šifra( Německý šifrovací kód). Samozřejmě, že člověk, kterého to nezajímá si vyrytých čísel a písmen ani nevšimne. Ale člověk, který má nějaké znalosti a danou problematikou se zajímá, tak zjistí vzdálenost a hloubku podzemního prostoru.
Vstupů do prostoru a spojovacích chodeb existuje ještě několik (stříbrný důl, lesy na Tomicku a Štěchovicku, zřícenina hradu Kožlí apod.). Ale aby jste se do nich dostali, tak musíte zdlouhavě hledat a procházet místa, kde jste už byli. Místa jsou tak dokonale ukrytá, že je jen tak člověk nenajde (většinou jsou označeni jakýmsi patníkem uprostřed lesa a nebo také luminiscenční nazelenalou barvou).
Možná si mnozí o tomto článku pomyslí, že autor se snaží psát jen konspirační teorie, ale tak tomu není. Zájem o tuto oblast je obrovský:

 

Po r. 1945 zde působila americká kontrarozvědka
1949 - 1956 České vládní úřady prohledávaly celý prostor
1957 - 1976 pohyb agentů KGB
1986 - 1989 pohyb agentů CIA
1982 - 1988 pohyb agentů STB
1989 - současnost: pozemky v tomto prostoru hodně skupují Němci